SETKÁNÍ
Nic jsem nikomu nevysvětloval a nařídil zastavit loď nedaleko od toho místa, kde jsem se loni setkal se staříky. Sám jsem se dostal na motorovém člunu do vesničky. Kapitánovi lodi jsem nařídil pokračovat v plavbě podle komerčního plánu cesty.
Měl jsem naději za pomoci místních obyvatel najít staříky, uvidět na vlastní oči Zvonící cedr a projednat způsob jeho dodávky na loď. Připoutal jsem loď. Měl jsem v úmyslu jít k nejbližšímu domu, ale uviděl jsem osamělou ženu, stojící na svahu, tak jsem šel za ní. Byla oblečená do staré vatované vesty a dlouhé sukně, obuta do vysokých gumových galoší, ve kterých chodí hodně obyvatel vzdáleného Severu na podzim a na jaře. Na hlavě měla šátek, který úplně přikrýval čelo a krk. Bylo těžké odhadnout, jak je stará. Pozdravil jsem ji a pověděl o dvou stařících, se kterými jsem se loni setkal.
„S tebou, Vladimíre, loni mluvil můj dědeček a pra-dědeček,“ odpověděla žena.
Byl jsem překvapen: hlas měla mladý s velmi výraznou dikcí, hned mi tykala a ještě k tomu věděla mé jméno. Nemohl jsem si vzpomenout na jména staříků a vůbec jestli jsme se seznamovali. Pomyslel jsem si: nejspíš ano, když zná mé jméno. Rozhodl jsem se jí také tykat a zeptal se:
„Jak se jmenuješ?“
„Anastasia,“ odpověděla žena a podala mi ruku dlaní dolů, jakoby na políbení.
Tohle gesto vesničanky ve vatované vestě a galoších, stojící na opuštěném břehu, která se snažila chovat jako dáma, mě rozesmálo. Stiskl jsem jí ruku. Samozřejmě, že jsem nelíbal. Anastasia se v rozpacích usmála a nabídla mi jít s ní do tajgy tam, kde žije její rodina.
„Je třeba ujít pětadvacet kilometrů. Nemáš strach?“
„Je to dálka, samozřejmě. A Zvonící cedr mi ukázat můžeš?“
„Ano.“
„Ty o něm všechno víš, řekneš mi to?“
„Řeknu to, co vím.“
„V tom případě pojďme.“
Cestou Anastasia vyprávěla, že jejich rodina z generace na generaci žije v cedrovém lese podle slov jejích praotců v průběhu tisíce let. S lidmi naší civilizační společnosti se bezprostředně kontaktují velmi zřídka. Tyto kontakty se nekonají v místě jejich bydliště, ale v různých vesničkách, kde se vydávají za lovce nebo obyvatele jiných vesniček. Sama Anastasia byla ve dvou městech: v Tomsku a v Moskvě. Pokaždé jeden den. Nezůstávala ani přes noc. Chtěla se jenom podívat, jestli se nemýlí v představách o způsobu života lidí ve městě. Za prodané jahody a sušené houby dostala oblečení a peníze na cestu. Pas jí půjčila nějaká místní vesničanka.
Nápad dědečka a pradědečka rozdat mnohým lidem léčivý cedr Anastasia neschválila. Na otázku: „Proč?“ - odpověděla, že jeho kousky se rozejdou jak mezi dobré, tak i mezi špatné lidi a nejspíš ve většině případů se jich zmocní negativní individua, co konec konců přinese víc špatného než dobra. Důležité, podle ní, je pomáhat dobrým lidem, kteří povedou společnost ke světlu, a ne do slepé uličky. Pokud budeš pomáhat všem, rovnováha dobra a zla zůstane stejná, nebo se zhorší.
Po setkání se staříky jsem probral vědeckopopulární literaturu, řadu historických a vědeckých prací, ve kterých se mluvilo o neuvěřitelných účincích cedru. Nyní jsem se snažil proniknout do toho, co vyprávěla Anastasia o způsobu života lidí z cedrových míst, a přemýšlel jsem, čemu se tohle podobá?
Srovnával jsem je s rodinou Lykových, hodně známou z publikací V. Peskova, také hodně let žijících v tajze. O tom se psalo v „Komsomolské pravdě“ pod titulkem „Slepá ulička v tajze“. Měl jsem dojem, že Lykovi dobře znali přírodu, ale byli zaostalí, co se týká vědy a porozumění dnešnímu ži-votu v civilizaci. Tady - úplně jiná situace. Anastasia vytvářela dojem člověka, který se překrásně vyzná v našem životě a ještě v něčem, čemu jsem moc nerozuměl. Ona svobodně uvažovala o našem městském životě, znala ho.
Zašli jsme asi na pět kilometrů do lesa, když sundala vestu, šátek, dlouhou sukni a položila je do díry ve stromě. Zůstala jen v krátkých, lehkých šatech. To, co jsem uviděl, mě zarazilo. Kdybych věřil v zázraky, tak bych to kvalifikoval k řadě převtělení. Přede mnou stanula velmi mladá žena s dlouhými zlatožlutými vlasy a nádhernou postavou. Její krása byla neobyčejná. Těžko se dalo představit si, kdo z vítězek nejprestižnějších konkurzů krásy by mohl soupeřit s ní zevnějškem, a jak jsem pak zjistil, i intelektem. Všechno dohromady v ní bylo lákavé a čarovné.
„Jsi unavený?“- zeptala se. „Chceš si odpočinout?“
Sedli jsme si přímo na trávu, a tak jsem si mohl prohlédnout její obličej: žádná kosmetika, správné rysy, pěstovaná pleť, která se vůbec nepodobá větrem ošlehaným obličejům sibiřského venkova, velké, dobré šedomodré oči a usměvavé rty. Byla oblečená do lehkých krátkých šatů, které se podobaly noční košili, ale měl jsem pocit, že jí nebyla zima, i když venku nebylo víc než 12-15 stupňů. Rozhodl jsem se najíst. Vytáhl jsem z tašky chlebíčky, placatku s koňakem, nabídl jsem Anastasii, aby se napila, ale ona odmítla. Po dobu svačiny Anastasia ležela na trávě, jako by se odevzdala milujícím paprskům slunce. Ty se odrážely v nahoru obrácených dlaních zlatožlutým světlem. Byla napůl nahá. Tato žena byla překrásná.
Díval jsem se na ni a přemýšlel: „Proč ženy po celou dobu neustále odhalují buď nohy, prsa nebo všechno najednou za pomoci dekoltu a mini? Cožpak ne proto, aby řekly všem: dívej se, jak jsem krásná, otevřená a přístupná. A co zbývá muži: klást odpor tělesným vášním, a tím ponižovat ženu svou nepozorností, nebo jí prokázat pozornost a porušit Boží zákon?“
Zeptal jsem se jí, jak to, že se nebojí být sama v lese?
„Tady se nemám čeho bát,“ odpověděla Anastasia.
„Zajímavé, jak by ses bránila při setkání se dvěma-třemi muži, geology nebo myslivci?“
Ona neodpověděla, jen se usmála. Pomyslel jsem si: jak se tato mladá kráska, bezmezně přitažlivá, nikoho a ničeho nebojí? Za to, co proběhlo pak, se do dneška stydím. Objal jsem ji kolem ramen a přitáhl k sobě. Ona se moc nebránila, i když v jejím pružném těle byla cítit nemalá síla. Ale nic jsem s ní udělat nemohl. Poslední, na co vzpomínám, před tím než jsem ztratil vědomi, byla její slova: „Ne, uklidni se.“ A ještě předtím vzpomínám, jak jsem najednou pocítil neskutečný strach. Strach nepochopitelný, jako bývá v dětství, když jsi doma sám a něčeho se bojíš. Když jsem přišel k sobě, ona klečela přede mnou na kolenou. Jedna její ruka ležela na mých prsou, druhou mávala někomu nahoru a na strany. Usmívala se, ale ne na mě, nýbrž na někoho, kdo nás ne-viditelně obklopoval, a ukazovala, že se s ní nic špatného neodehrává. Anastasia se mi podívala do očí.
„Uklidni se, všechno skončilo.“
„Ale co to bylo?“ zeptal jsem se.
„Harmonie nepřijala tvé zacházení se mnou. Vzniklé přání v tobě. Časem to pochopíš sám.“
„K čemu je tady nějaká harmonie? Vždyť ses začala bránit ty sama.“
„Já jsem to také nepřijala. Bylo mi nepříjemně.“
Zvedl jsem se a přitáhl k sobě tašku.
„Podívejte se na ni.“ Nepřijala. Nepříjemně… „Vždyť vy ženy děláte všechno, abyste nás vzrušily. Obnažujete své nohy, vystavujete prsa, chodíte na vysokých podpatcích. Je vám nepohodlně, ale chodíte, kroutíte různými vnadami, a když něco … „Och, já to nepotřebuji, nejsem taková.“ Proč se tedy kroutíte? Licoměrky! Proč jsi sundala vrchní oblečení? Vždyť není vedro. Pak ses rozvalila, zmlkla a ještě se tak usmívala …“
„V oblečení je mi nepohodlně. Já se oblékám, když vycházím z lesa k lidem. Abych vypadala jako všechny. Na sluníčko jsem lehla, abych si odpočinula a nepřekážela, dokud jsi jedl.“
„Chtěla jsi nevyrušovat … Ale vyrušila jsi.“
„Samozřejmě, každá žena chce, aby se jí všimli muži, ale nejen nohou a prsou. Chce, aby ji neopomenul ten jediný, kterému se podaří uvidět víc.“
„Ale tady nikdo jiný mimo neprocházel! A co víc se tady má vidět, když v první řadě jsou odhalené nohy? Vy ženy jste nějaké nelogické.“
„Bohužel, vypadá to tak … Možná, už půjdeme, Vladimíre? Už ses nasvačil? Odpočinul?“
Mou hlavou probleskla myšlenka: stojí za to pokračovat v cestě s takovou filozofkou? Ale řekl jsem:
„Dobře, pojďme.“
KDO ZAPALUJE NOVOU HVĚZDU
Příští noc jsem se bál, že mi Anastasia opět podstrčí na ohřátí medvědici nebo ještě něco provede a rozhodně jsem odepřel jít spát, pokud sama neulehne vedle mne. Myslel jsem si: jestli bude vedle, nic neprovede.
„Tomu se říká pozvat na návštěvu. K sobě domů. Myslel jsem, že tu jsou alespoň nějaké budovy a ty ani nedovoluješ rozdělat oheň, zvířata mi v noci podstrkáváš. Když nemáš normální dům, pak nemáš zvát návštěvu.“
„Dobře, Vladimíre, nerozčiluj se prosím a neboj se. Nic špatného se ti nestane. Když chceš, tak si lehnu vedle a ohřeji tě.“
Tenkrát v brlohu-zemljance bylo naházeno ještě více cedrových větviček, pečlivě uložené suché trávy, zdi také byly protkány větvemi.
Svlékl jsem se. Položil pod hlavu kalhoty a svetr. Lehl jsem si a přikryl se bundou.
Cedrové větvičky šířily právě to fitoncidní aróma, o kterém se mluvilo ve vědeckopopulární literatuře, že toto aróma očišťuje vzduch, i když v tajze vzduch je stejně čistý. Dýchalo se lehce. Suchá tráva a květiny přidávaly ještě nějakou neobyčejnou, jemnou vůni.
Anastasia dodržela slovo a lehla si vedle mne. Pocítil jsem, že aróma jejího těla převyšovalo všechny vůně. Bylo příjemnější než nejvybranější parfémy, které jsem kdykoliv cítil, když jsem se přiblížil k ženě. Ale mě ani v myšlenkách nenapadlo ovládnout ji. Zvláště po tom, co se stalo cestou k jejímu obydlí, když jsem dostal strach a ztratil vědomí. Neměl jsem již žádné tělesné přání, i když jsem ji viděl obnaženou.
Ležel jsem a snil o synu, kterého mi neporodila manželka.
To by bylo prima, kdybych měl s Anastasii syna! Je tak zdravá, vytrvalá a krásná. Dítě by také pochopitelně bylo zdravé. Podobalo by se mi. Třeba i jí, ale víc raději mně. Bude z něj silná a rozumná osobnost. Hodně toho bude vědět. Bude talentovaný a šťastný.
Představil jsem si svého syna-kojence, jak se přitiskl k bradavkám jejích prsou a mimovolně jsem položil ruku na pružná a teplá prsa Anastasie. Najednou tělem proběhlo chvění a hned zmizelo, ale to nebyl strach, bylo to něco neobvykle příjemného. Neodtrhl jsem ruku, jenom zadržel dech a čekal, co se stane. A teď jsem pocítil, jak na mou ruku položila svou měkkou dlaň. Neodstrkávala mě. Nadzvedl jsem se a začal se dívat na překrásnou Anastasiinu tvář. Bílá severní noc ji dělala ještě více půvabnou. Nedal se odvrátit zrak. Její laskavé šedomodré oči se dívaly na mě. Nevydržel jsem, naklonil se a lehce, rychle a opatrně jsem políbil její pootevřená ústa. Opět po těle proběhlo příjemné chvění. Obličej zahalovalo aróma jejího dechu. Její ústa neřekla jako minule: „Ne, uklidni se“ a nebyl strach. Myšlenky na syna mi nedávaly pokoj. A když mě Anastasia něžně objala, pohladila po vlasech a vyšla mi vstříc celým tělem, pocítil jsem něco takového!..
Ráno po probuzení jsem si uvědomil, že tak velký pocit blaženého nadšení a spokojenosti jsem ani jednou v životě nepocítil. Divné bylo ještě i to, že po noci strávené s ženou vždycky přichází fyzická únava. Ale tady bylo všechno jinak. A ještě jsem měl pocit nějakého velkého stvoření. Spokojenost byla nejen fyzická, ale i nějaká nepochopitelná, neznámá předtím, neobvykle překrásná a radostná. Mou hlavou proletěla myšlenka, že jenom kvůli tomuto pocitu stojí za to žít. Proč jsem dříve ani přibližně nic podobného nepociťoval, i když jsem měl různé ženy: krásné, milované, zkušené v lásce.
Anastasia byla dívkou. Chvějící se a laskavou dívkou. Ale přitom v ní bylo ještě něco, co nevlastnila žádná žena z těch, co jsem znal.
Co? Kde je teď? Posunul jsem se k východu útulného brlohu-zemljanky, vysunul jsem se a podíval se na louku. Louka se rozkládala trochu níže ve srovnání s překrásným nočním ubytováním. Pokrývala ji půlmetrová vrstva ranní mlhy. V té mlze Anastasia rozložila dlaně a kroužila. Pozvedávala kolem sebe mlhavý obláček. A když ji celou zahaloval, Anastasia lehce poskočila, udělala provaz jako baletka, prolétla nad vrstvou mlhy, spustila se na nové místo a opět se smála a vykroužila kolem sebe nový obláček, přes který se probíjely milující paprsky vycházejícího slunce. Tenhle pohled okouzloval
a uchvacoval a já jsem nadšeně zakřičel:
„Ana-sta-si-e! Dobré ráno, překrásná lesní vílo, Anastasie-e-e!“
„Dobré ráno, Vladimíre!“ zvolala vesele.
„Nyní je tak dobře, tak překrásně! Čím to je?“ křičel jsem ze všech sil.
Anastasia zvedla ruce vstříc slunci, zasmála se svým šťastným, nakažlivým smíchem, vzkřikla, jako by zpívala pro mne a ještě pro někoho nahoře:
„Ze všech bytostí ve vesmíru je jen člověku dáno pocítit to-hl-e! Jenom muži a ženě, upřímně si přejícím mít jeden od druhého dítě! Jenom člověk, pociťující tohle, zapaluje na nebi hvězdu! Je-nom člo-vě-ku-u, toužícímu ke stvoření a tvoření! Dí-ky to-bě-ě!“ Otočila se ke mně a rychle dodala: „Jenom člověku, toužícímu ke stvoření a tvoření, ne k uspokojení svých tělesných potřeb.“
Opět se zasmála na celé kolo, poskočila, udělala nohama provaz a začala se vznášet nad mlhou. Potom přiběhla, posadila se vedle mě u vchodu a začala zdola nahoru zvedat a rozčesávat prsty své zlatavé vlasy.
„Takže, ty nepokládáš sex za něco hříšného?“ zeptal jsem se.
Anastasia umlkla. Udiveně se podívala na mě a odpověděla:
„Cožpak tohle byl ten sex, který si ve tvém světě představují pod tím slovem? A když ne, tak co je víc hříšné - odevzdat se, aby se objevil na světě člověk nebo zdržet se a ne-umožnit člověku se narodit? Skutečnému člověku?“
Zamyslel jsem se.
Opravdu noční sblížení s Anastasií není možné pojmenovat obvyklým slovem „sex“. Tak co to tedy bylo? Jaké slovo se k tomu hodí? A opět jsem se zeptal:
„A proč se dříve mně, a myslím i spoustě ostatních lidí, nic podobného nestávalo?“
„Rozumíš, Vladimíre, temné síly se snaží vyvinout v člověku nízké tělesné vášně proto, aby mu nedaly pocítit blaho darované Bohem. Ony všemi možnými způsoby vnucují, že uspokojení lze lehce dosáhnout, když na něj myslíš. A tím člověka unášejí od Pravdy. Chudinky zklamané ženy, které o tom nevědí, celý život se trápí a hledají ztracené blaho. Hledají na špatném místě. Žádná žena nemůže udržet muže od mravní zpustlosti, pokud si sama dovolí oddat se mu jenom kvůli uspokojování tělesných potřeb. Pokud se to stalo, jejich společný život nebude šťastný. Jejich společný život - iluze společnosti, lež, klamání přijaté podmíněností. Neboť i sama žena se hned stává mravní zpustlicí, nehledě na to, jestli je provdána za tohoto muže, nebo ne.
Ó, kolik lidstvo vymyslelo zákonů, podmínečností ve snaze uměle tento svazek upevnit. Zákonů duchovních a světských. Všechno je marné. Jen nutí člověka hrát, podřizovat se jim, předvádět existenci svazku. Vnitřní úmysly vždy zůstávají neměnné a nepodřízené nikomu a ničemu.
Ježíš Kristus toto uviděl. A tehdy se pokusil čelit jim a řekl: „Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.“ (Matouš 5, 28)
Pak vy, ve své nedaleké minulosti, jste se snažili odsoudit člověka, který odešel od rodiny. Ale nic v žádném čase a v žádných situacích nemohlo zastavit přání člověka hledat intuitivně pociťovanou slast, velké uspokojení. Houževnatě hledat.
Falešný svazek je strašný.
Děti! Rozumíš, Vladimíre? Děti! Ony cítí umělost a lživost takového svazku. A začínají pochybovat o všem, co říkají rodiče. Děti podvědomě cítí lež již ve svém početí. A je jim z toho špatně.
Řekni mi, který člověk by se chtěl objevit na světě jako důsledek tělesné útěchy? Každý by chtěl být stvořen velkým návalem lásky, touhou ke stvoření.
Lidé, kteří uzavřou falešný svazek, budou pak hledat skutečné uspokojení potají, jeden nezávisle na druhém. Budou se snažit ovládat stále nová a nová těla nebo používat všedně a odsouzeně jenom svá těla, jen intuitivně si uvědomujíc, že skutečná slast opravdového svazku odchází od nich dál a dál.“
„Anastasie, počkej. Copak jsou natolik muž a žena odsouzeni, když poprvé u nich dojde jenom k sexu? Copak není návratu, možnost napravit situaci?“
„Je možnost. Já teď vím, co se má dělat. Ale kde, jak mám najít slova, abych to vyjádřila? Já je stále hledám, ta slova. V minulosti jsem hledala i v budoucnu. Nenašla. Možná, jsou někde blízko. Každou chvíli se možná objeví, zrodí se nová slova, schopná se dostat do srdce a rozumu. Nová slova o starověké Pravdě původních pramenů.“
„Jen se nerozčiluj, Anastasie. Řekni to zatím těmi slovy, co jsou, jakoby přibližně. Co je ještě třeba pro skutečnou spokojenost kromě dvou těl?“
„Uvědomění! Vzájemné snažení ke stvoření. Upřímnost a čistota toužení.“
„Odkud to všechno víš, Anastasie?“
„Tohle vím nejen já. Podstatu se snažili vysvětlit lidem osvícení Veles, Krišna, Ráma, Šiva, Kristus, Alláh, Buddha.“
„Copak jsi o nich četla? Kde? Kdy?“
„Nečetla jsem o nich, prostě vím, co říkali, o čem přemýšleli, co chtěli.“
„Takže, jenom sex, podle tvého, je něco špatného?“
„Velmi špatného. Odvádí člověka od pravdy. Ničí rodiny. V nicotu odchází ohromné množství energie.“
„Tak proč se tedy vydává tolik časopisů s obnaženými ženami v erotických pózách, filmů s erotikou a sexem? A to všechno má velký úspěch. Poptávka rodí nabídku. Cožpak chceš říci, že naše lidstvo je úplně blbé?“
„Lidstvo není blbé, ale mechanizmus temných sil, který zastírá duchovnost a vyvolává nízké tělesné smyslnosti je velmi silný mechanizmus. Přináší lidem hodně bídy a utrpení. Funguje přes ženy, využívaje jejich krásu. Krásu, která je předurčená vyvolávat a udržovat v mužích duch básníka, malíře a tvůrce. Ale na to sama žena musí být čistá. Pokud není čistota, vzniká pokus přilákat muže vnadami těla. Vnější krásou prázdné nádoby. A tím jej zklamat. Za toto zklamání žena bude nevyhnutelně sama trpět celý život.“
„Copak to znamená? Lidstvo po tisíciletí své existence nemohlo porazit tento mechanizmus temných sil? Nemohlo porazit, nehledě na výzvy, jak říkáš, duchovních a osvícených? Znamená to, že je nemožné ho porazit? A možná ani není třeba?“
„Je možné a je třeba. Nevyhnutelně je třeba!“
„Kdopak to může udělat?“
„Ženy! Které pochopí pravdu a své předurčení. Tehdy se změní i muži.“
„Ale ne, Anastasie, to sotva. Normálního muže vždy budou vzrušovat hezké ženské nohy, prsa… Obzvláště, když je na služební cestě nebo na odpočinku, daleko od své přítelkyně. Tak je všechno zařízeno. A nikdo tady nic nezmění, neudělá jinak.“
„Ale já jsem s tebou udělala.“
„Co jsi udělala?“
„Teď už se nebudeš zabývat tímto zhoubným sexem.“
Strašná myšlenka mnou prorazila jako proud a začala vyhánět překrásný pocit zrozený nocí.
„Co jsi udělala, Anastasie? Co? Jsem nyní… Copak jsem nyní… Impotent?“
„Naopak, stal ses nyní skutečným mužem. Jenom obyčejný sex ti bude protivný. Nedá ti to, co jsi pocítil. To je možné pocítit jenom v případě, že si přeješ mít dítě a žena si přeje totéž. A je nutné, aby tě upřímně milovala.“
„Milovala! Ale při takových podmínkách… Za celý život se může stát jenom několikrát…“
„Tohle stačí, abys byl po celý život šťastný, věř mi. Ty to pochopíš…“ Anastasia natáhla ke mně ruku a zkusila se přisunout.
Rychle jsem od ní odskočil do rohu zemljanky a křikl:
„Uvolni východ po dobrém!“
Ona vstala. Vylezl jsem ven a ustoupil pozpátku od ní na pár kroků.
„Ty jsi mě zbavila možná nejdůležitějšího potěšení v životě. Po tom každý touží, na to každý myslí, i když nemluví nahlas.“
„Iluze, Vladimíre, toto potěšení. Já jsem ti pomohla zbavit se strašné, zhoubné a hříšné náklonnosti.“
„Iluze - ne iluze, ale všeobecně uznávané potěšení. Ať tě nenapadne zbavit mne jiných, jak se ti zdá, zhoubných náklonností. Nebo až se dostanu odsud, tak nebudu moci ani se ženami komunikovat, ani pít, ani jíst, ani zapálit si. Je to nezvyklý stav pro většinu lidí v normálním životě.“
„Ale copak dobrého je na pití, kouření, nesmyslném a zhoubném trávení velkého množství masa zvířat, když tolik překrásného rostlinného je stvořeno speciálně pro výživu člověka?“
„Nech si pro sebe svou „rostlinnou“ výživu, když se ti líbí. A mně to nevnucuj. Pro nás je potěšeni kouřit, pít, sedět u dobrého stolu. U nás je to uznávané, rozumíš? Uznávané!“
„Ale všechno, co jsi vyjmenoval, je špatné a zhoubné.“
„Špatné? Zhoubné? Když ke mně přijde návštěva, sedne ke stolu, a já jim řeknu: tady louskejte ořechy, snězte jablko, popíjejte vodu a nekuřte - tohle bude špatné.“
„Cožpak je nejdůležitější, když se sejdeš s přáteli, hned se posadit ke stolu, pít, jíst a kouřit?“
„Důležitější nebo ne, to je jedno. Je to uznávané po celém světě, všemi lidmi. V některých státech dokonce jídla jsou jakoby rituální, například pečená krůta.“
„I ve vašem světě ne všichni lidé tohle uznávají.“
„Ať ne všichni, jenže já žiji mezi normálními lidmi.“
„Proč myslíš, že lidé, kterými jsi obklopen, jsou nejvíce normální.“
„Protože je jich většina.“
„Tohle je nedostatečný argument.“
„Pro tebe nedostatečný, protože tobě tohle vysvětlit není možné.“
Moje zlost na Anastasii začala mizet. Vzpomněl jsem si, co jsem slyšel o léčivých přípravcích, o lékařích - sexuolozích a pomyslel si: „Pokud mi ona nějak ublížila, tak doktoři mohou napravit situaci,“a řekl jsem:
„Dobrá, Anastasie, domluvíme se tak, že já se na tebe víc nezlobím. Za překrásnou noc ti děkuji. Jenže ty už mne sama nezbavuj mých zvyků. A se sexem si poradím za pomoci našich lékařů a současných léků. Pojďme se koupat.“
Namířil jsem k jezeru a obdivoval ranní les. Dobrá nálada se začala vracet, a ona, tu máš! Jde za mnou a říká:
„Nepomůžou ti léky ani doktoři. Aby se všechno vrátilo, jak to bylo, oni budou muset vymazat z tvé paměti to, co se stalo, a to, co jsi cítil.“
Bezradně jsem se zastavil:
„V tom případě mi všechno vrať ty.“
„Já nemohu.“
Opět mne ovládl pocit vzteklé zlosti a strachu:
„Ty … Ty jsi drzá! Opovážlivě se vtíráš a kazíš mi život! Takže, dělat lumpárnu tu máš, a když napravit - „nemohu“?“
„Nedělala jsem žádnou lumpárnu. Vždyť jsi tak chtěl syna. Uběhlo nemálo let, a syna nemáš. A žádná žena z tvého života by ti už neporodila syna. Také jsem chtěla od tebe dítě a také syna. A já mohu …Tak proč si děláš předčasné starosti, že ti bude špatně? Možná to ještě pochopíš … Neboj se mne, prosím, Vladimíre, vůbec se nesnažím vniknout do tvé psychiky. Dostal jsi to, cos chtěl. Ještě bych si moc přála zbavit tě alespoň jednoho smrtelného hříchu.“
„Jakého?“
„Nafoukanosti.“
„Jsi divná. Tvá filozofie a způsob života - nelidské.“
„Copak mám v sobě nelidského, co tě straší?“
„Žiješ sama v lese, komunikuješ s rostlinami, se zvířaty. Nikdo u nás ani přibližně tak nežije.“
„Jakpak, Vladimíre, pročpak…?“ vzrušeně začala Anastasia. „A zahrádkáři, vždyť oni také komunikují s rostlinami a zvířaty, ale zatím bez plného uvědomění. Ale oni to pochopí. Hodně jich už začíná chápat.“
„No teda! Zahrádkářka. A ten tvůj paprsek. Knihy nečteš, a víš hodně. Nějaká mystika.“
„Já ti mohu všechno vysvětlit. Jenom ne hned. Já se snažím, ale nemohu najít vhodná slova. Srozumitelná. Věř mi, prosím. Všechno, co dělám, je typicky lidské. Tohle je dáno člověku odjakživa. V původních pramenech. A každý by tak mohl. Lidi se stejně vrátí k původním pramenům. Tohle se bude dít postupně, potom co světlé síly zvítězí.“
„A tvůj koncert. Zpívala jsi všemi hlasy, napodobovala mé oblíbené zpěváky, a ke všemu v tom pořadí, které je na mé videokazetě.“
„Stalo se to, Vladimíre. Viděla jsem tuto kazetu, slyšela jejich zpěv. Pak ti povím, jak se to stalo.“
„Cožpak sis zapamatovala hned slova a melodii všech písniček?“
„Zapamatovala, co je na tom složitého, mystického? Je, co jsem to napovídala, naukazovala! Jsem, zřejmě, nechápavá, nespoutaná. Dědeček mě jednou tak nazval. Myslela jsem, že z lásky. A já jsem doopravdy nechápavá. Prosím … Vladimíre …“
Anastasia mluvila vzrušeně, a zřejmě proto můj strach z ní skoro zmizel. Myšlenka na syna zaplnila všechny city.
„Vždyť se už nebojím … Jenom buď trochu víc zdrženlivá. I dědeček ti o tom říkal.“
„Ano. I dědeček … A já stále mluvím, mluvím … Natolik se mi chce všechno říci. Jsem žvanilka, že? Ale já se budu snažit. Velice se budu snažit být zdrženlivá. Pokusím se říkat jenom srozumitelné věci.“
„Takže ty porodíš, Anastasie?“
„Samozřejmě! Jenom to bude nevhod.“
„Jak „nevhod“?“
„Je to nutné v létě, kdy příroda pomáhá opatrovat.“
„Proč ses rozhodla, když je to tak riskantní pro tebe a dítě?“
„Nedělej si starosti, každopádně syn bude žít.“
„A ty?“
„Já se také pokusím vydržet do jara a pak se všechno upraví.“
Řekla to bez stínu smutku nebo strachu o svůj život.
Rozběhla se a skočila do jezírka. Gejzír krůpějí vody, třpytících se na slunci, vzlétl jako ohňostroj a rozprostřel se na čistou hladinu jezera. Asi po třiceti vteřinách se její tělo začalo pomalu objevovat nad vodní hladinou. Ležela na vodě s roztaženýma rukama dlaněmi nahoru a usmívala se. Stál jsem na břehu, pozoroval ji a přemýšlel: „Zdali uslyší veverka lusknutí prstu, když bude ležet s kojencem v jednom ze svých úkrytů? Pomůže-li jí někdo z jejích čtyřnohých přátel? Stačí-li teplo jejího těla, aby ohřála dítě?
„Jestli se bude mé tělo ochlazovat a dítěti nebude dát co najíst, ono začne brečet,“ tiše řekla Anastasia, která právě teď vyšla z vody, „jeho neuspokojivý křik může probudit předjarní přírodu nebo její část a pak všechno bude v pořádku. Oni ho budou opatrovat.“
„Ty jsi četla mé myšlenky?“
„Ne, já jsem předpokládala, že o tom přemýšlíš. Vždyť je to přirozené.“
„Anastasie, říkala jsi, že na vedlejších pozemcích žijí tví příbuzní? Mohli by ti pomoci?“
„Jsou velmi zaneprázdnění a není možné je odloučit od jejich práce.“
„Čím jsou, Anastasie, zaneprázdnění? Co děláš ty po celé dny, když tě fakticky obsluhuje okolní příroda?“
„Já se věnuji … Snažím se pomoci lidem z vašeho světa, kterým říkáte chalupáři nebo zahrádkáři.“
ON VŠECHNO SÁM PŘIPRAVÍ
Ještě mě zajímalo, co řekne o stravování. Vždyť sama se vyživuje velmi zvláštně. Zeptal jsem se:
„Anastasie, řekni mi, jak se má podle tebe stravovat člověk, co má jíst, kdy, kolikrát denně, v jakém množství. U nás se tomuto tématu věnuje hodně pozornosti. Existuje velké množství různé literatury, recepty zdravé výživy, rady na zhubnutí.“
„Způsob života člověka v podmínkách přetechnizovaného světa je těžké si představit jinak. Tenhle svět, jeho temné síly se stále snaží vyměnit přírodní mechanizmus, daný člověku ze začátku, za svůj neforemný umělý systém, který je v rozporu s lidskou přirozeností.“
Poprosil jsem Anastasii, aby mluvila víc konkrétně a srozumitelněji, bez jejího filozofického přemýšlení a ona pokračovala:
„Rozumíš, na tvé otázky co, kdy, v jakém množství má jíst člověk, nikdo lépe, než sám organizmus každého konkrétního člověka odpovědět nemůže. Pocit hladu, žízeň jsou dány přírodou proto, aby signalizovaly každému člověku zvlášť, kdy se má najíst. Přesně tento moment bude pro něho nejvíc vhodný. Přetechnizovaný svět není schopný zabezpečit člověka možností uspokojit pocit hladu a žízně, když to jeho organizmus potřebuje. A tak člověk začal zahánět vlastní organizmus do jakési šablony, vyvolané svou bezmocností, a ještě to ospravedlňovat nějakým účelem. Představ si: jeden sedí nebo napůl spí, stále plný energie, druhý vykonává nějakou fyzickou práci nebo prostě běží zpocený, ztráceje přitom desetkrát více energie, a jíst mají ve stejnou dobu. Člověk má užívat jídlo tehdy, když mu radí jeho organizmus, a nemůže tady být jiný poradce. Já vím, v podmínkách vašeho bytí je tohle skoro nemožné, ale lidé, kteří jsou na vlastních pozemcích vedle svého bydliště, tuto možnost mají. Měli by ji využít a odhodit nepřirozené umělé pokyny. Totéž mohu říci i na otázku - co je třeba jíst. To je to, co se v daný moment nachází, jak bych to řekla tvou řečí, no, „po ruce“, snad. Organizmus sám vybere, co je potřebné. Z netradičního mohu poradit následující: pokud ve vašem bydlišti je nějaký živočich (kočka, pes), sledujte ho pozorně. Občas z množství bylin vybírají nějaký druh a požírají ho. Aspoň několik takových bylin je třeba utrhnout a přidat k potravě. Vůbec není zapotřebí to dělat každodenně. Stačí jednou až dvakrát týdně. Také je třeba vlastnoručně sebrat klásky obilnin, vymlátit je, rozemlít, udělat mouku a upéci chléb. Je to velmi důležité. Člověk, který použije tento chléb jenom jednou-dvakrát ročně, dostává zásobu energie, jež je schopna nejen aktivizovat jeho vnitřní síly, ale zapůsobit i na vnitřní stav, uklidnit jeho duši. Tento chléb lze dávat i svým příbuzným nebo blízkým lidem. Na ně také bude mít velmi blahodárný vliv. Velice dobré pro zdraví člověka je alespoň jednou za léto, po dobu tří dnů se stravovat jenom tím, co roste na jeho pozemku, dodatečně užívat chléb, slunečnicový olej a minimum soli.“
Už jsem sdělil, jak se stravuje Anastasia. Stejně i po dobu svého vyprávění nějak mimovolně utrhla jednu, pak druhou bylinku, začala žvýkat a dala i mně. Také jsem se rozhodl ochutnat. Její chuť na mně moc nepůsobila, ale odporné pocity také nevznikaly. Proces stravování a životazabezpečení organizmu Anastasie jako by byl přenechán přírodě a nikdy nerušil její myšlenky, které se zabývají jinými problémy. Nehledě na to je její zdraví neoddělitelnou částí neobyčejné vnější krásy. Podle tvrzení Anastasie vzniká pro organizmus člověka, který má podobný kontakt s rostlinným světem a zemí svého pozemku, možnost zbavit se absolutně všech chorob.
Samotná nemoc je důkazem toho, že se člověk vzdaluje od přírodních mechanizmů, předurčených k hlídání jeho zdraví a k zabezpečení života. A pro ně, pro tyto mechanizmy, zápas s jakoukoliv chorobou není žádný problém, protože přesně v tom spočívá podstata jejich existence. Prospěch, který může získat člověk, mající informační kontakt s nevelkou částí světa přírody, je mnohem větší, než jen pomoc v boji proti chorobám.
MOZEK - SUPERPOČÍTAČ
Možnost stvoření létajícího talíře mě velmi zaujala. Kdybychom se dívali na princip přemísťování jen jako na hypotézu, tak i ona je novou. Létající talíř je ale složitý mechanizmus a pro nás pozemšťany to není předmět denní potřeby.
Proto jsem chtěl uslyšet něco takového, co by bylo pochopitelné hned. Aby toto „něco“ nepotřebovalo nějaké výjimečné vědecké hlavy a dalo by se to hned použít prakticky v našem životě, k užitku všech lidí. Začal jsem prosit Anastasii, aby vyřešila nějaký úkol, právě aktuální pro naši společnost dnes. Ona souhlasila, ale zeptala se:
„Tak mi alespoň nějak popiš tento úkol. Jak mohu vyřešit něco, když nevím, co chceš?“
Začal jsem přemýšlet, co je dnes nejvíce aktuální, a napadly mě následující body úkolu:
„Víš, Anastasie, v našich velkých městech je teď velmi výrazný problém znečisťování životního prostředí. Tam je takový vzduch, že je těžké dýchat.“
„Vždyť vy jej sami znečisťujete.“
„Jasně, že sami. Poslouchej dál, jenom nefilozofuj na téma, že je třeba, abychom sami byli čistší, měli více stromů a tak dále. Vezmi to všechno tak, jak je to dnes a vymysli něco takového, no, například, aby vzduch ve velkých městech byl čistší asi o 50 procent a abychom nepotřebovali žádné finanční prostředky ze státní pokladny. A aby to, co vymyslíš, bylo nejracionálnější ze všech možných variant a aby se to dalo zavést hned, aby to bylo srozumitelné pro mě a pro každého.“
„Zkusím to,“ odpověděla Anastasia, „vyjmenoval jsi všechno?“
Snažil jsem se ještě nějak zkomplikovat úkol, protože jsem cítil, že její rozum a schopnosti mohou být o hodně silnější a vyšší než připouští představy našeho rozumu. Proto jsem dodal:
„Ať to, co vymyslíš, přináší ještě i zisk.“
„Komu?“
„Mně a státu také. Vždyť žiješ na území Ruska, takže celému Rusku.“
„To znamená, peníze?“
„Ano.“
„A hodně?“
„Peněz, Anastasie, nikdy není dost. Potřebuji tolik, abych tuto expedici uhradil a aby mi stačilo na novou, a Rusku ….“
Zamyslel jsem se … A co kdybych i Anastasii nějak za-ujal materiálními hodnotami naší civilizace? Zeptal jsem se:
„Pro sebe nic nechceš?“
„Já všechno mám,“ odpověděla.
Najednou mě napadla myšlenka, pochopil jsem, čím ji lze zaujmout.
„Víš co, ať to, co vymyslíš, přinese tolik peněz, aby všichni tví milovaní chalupáři, no, zahrádkáři, po celém Rusku mohli dostávat semena zadarmo nebo se slevou.“
„Výborně!“ vykřikla Anastasia. „Jak jsi to hezky vymyslel. Hned na tom začnu pracovat, jestli už nic nemáš. Jak se mi to líbí! Nebo máš ještě něco?“
„Ne, Anastasie, zatím to stačí.“
Pocítil jsem, že ji nadchl sám úkol a zvlášť semena pro její zahrádkáře zadarmo.
Ale tenkrát jsem si byl jistý, že i při jejích schopnostech vyřešit úkol s očistěním vzduchu je prostě nemožné, jinak by jej už hodně našich vědeckých ústavu vyřešilo.
Anastasia energicky, a ne jako vždycky klidně, ulehla na trávu a roztáhla ruce. Ohnuté prsty se dívaly bříšky nahoru a buď se hýbaly, nebo zůstávaly nehybné, řasy zavřených očí se chvěly.
Ležela tak asi dvacet minut, pak otevřela oči, posadila se a řekla:
„Určila jsem. Ale jaká je to hrůza.“
„Co jsi určila, v čem je hrůza?“
„Největší škodu vám přináší takzvaná auta. Je jich tak mnoho ve velkých městech a z každého vychází zhoubný pach, škodlivé látky pro organizmus. Nejhorší je to, že se mísí s částečkami země, nebo jak tomu říkáte, prachem. Pohyb těchto aut zvedá škodlivý prach a lidé vdechují tuto hnusnou směs, která se rozlétává, pak usedá na trávu, stromy a pokrývá všechno kolem. To je velmi špatné.“
„Samozřejmě že špatné. To ale každý ví, jen udělat s tím nikdo nic nemůže. Existují kropicí vozy, ale na to nestačí. Nic, absolutně nic nového jsi neřekla, nevymyslela jsi originální řešeni.“
„Já jsem jenom určila hlavní zdroj škody, teď začnu analyzovat, myslet. Potřebuji se soustředit nadlouho, možná dokonce na hodinu, protože jsem se takovými problémy nikdy nezabývala. Aby ses nenudil, projdi se po lese nebo …“
„Jenom přemýšlej, já si najdu nějakou práci.“
Anastasia se celá zahloubala do sebe. Když jsem se za hodinu vrátil po procházce v lese, našel jsem ji, jak se mi zdálo, nespokojenou, řekl jsem:
„Vidíš, Anastasie, tady ani tvůj mozek nemůže nic vymyslet. Jen neztrácej náladu, u nás se tímto problémem zabývá hodně vědeckých ústavů, ale ony jako ty, jenom konstatují fakta znečistění a zatím také nic neudělaly.“
Odpověděla mi poněkud omlouvajícím se tónem:
„Probrala jsem myslím všechny možné varianty, ale aby rychle a o 50 procent - zatím mi to nejde.“
Zbystřil jsem pozornost - přece našla nějaké řešení.
„A na kolik ti to vyšlo?“ zeptal jsem se.
Ona povzdechla:
„Trochu jsem to nedotáhla. Vyšlo mi to na … 35-40 procent.“
„Co?!“ neudržel jsem se a vykřikl.
„Slabé, že?“ zeptala se Anastasia.
Vyschlo mi v puse, cítil jsem, že nemůže lhát, přehánět nebo ubírat. Ve snaze zadržet chvění jsem řekl:
„Pojď, změníme podmínky úkolu - budiž na třicet osm procent. Povídej rychle, co jsi vymyslela.“
„Je třeba, aby všechna auta nejen rozhazovala tento hnusný prach, ale i sbírala.“
„Jak to udělat, mluv rychleji!“
„Vepředu, no, co tam z nich trčí, jak se to jmenuje?“
„Nárazník,“ pomohl jsem jí.
„Takže nárazník. Uvnitř něho nebo pod ním je třeba přidělat krabičku s otvory v její vrchní části, zezadu také mají být dírky, aby vycházel vzduch. Při pohybu těchto aut se proud prašného zhoubného vzduchu bude dostávat do předních otvorů, bude se očisťovat a vycházet přes zadní dírky již o dvacet procent čistší.“
„A kde je těch tvých čtyřicet procent?“
„Teď se ten prach ze silnic skoro vůbec neuklízí a při tomto způsobu ho bude míň a míň, poněvadž se bude uklízet každý den a všude. Rozpočítala jsem to, že za měsíc se pomocí takových krabiček, pokud budou nainstalované do všech aut, zmenší množství špinavého prachu na 40 procent. Víc se už procento znečištění nezmenšuje, protože mají vliv i jiné faktory.“
„Jak veliké mají být krabičky, co v nich má být, kolik otvorů a v jaké vzdálenosti jeden od druhého?“
„Vladimíre, ty snad po mně chceš, aby právě já je přidělala ke každému autu?“
Poprvé jsem uviděl, že má smysl pro humor a zasmál jsem se představě, jak Anastasia přidělává své krabičky ke každému autu. Ona se také zasmála, zaradovala se z mé veselosti a tančila po louce.
Idea skutečně byla jednoduchá a zbytek je věc techniky. Teď už sám, bez Anastasie jsem si představil, jak by to všechno bylo: příkazy administrativy, kontrola státní autoinspekce, výměna filtrů u čerpacích stanic a odevzdávání starých, kontrolní lístky a tak dále.
„Počkej,“ obrátil jsem se na tančící Anastasii, „a co má být v těchto krabičkách?“
„V krabičkách … v krabičkách. Sám trochu popřemýšlej. Je to velmi jednoduché,“ odpověděla, aniž by se zastavila.
„A z čeho budou peníze?“ opět jsem se zeptal.
Ona se zastavila.
„Jakpak z čeho? Prosil jsi, aby idea byla co nejracionálnější - tak jsem takovou vymyslela. Po celém světě ji budou používat ve velkých městech a budou za ni Rusku platit tak, že bude stačit na bezplatná semínka. I tobě budou platit. Jenže svůj podíl budeš moci dostávat za určitých podmínek.“
Tenkrát jsem si nevšiml jejích slov o určitých podmínkách, začal jsem upřesňovat jiné:
„Takže, je třeba patentovat? Kdo ale bude platit dobrovolně?“
„Pročpak by neplatili? Budou, já hned určím procento. Z výroby těchto krabiček - Rusku dvě procenta a tobě - 0,01.“
„Ale jakýpak užitek z tvého rozpočtu. V něčem jsi dobrá, ale v byznysu úplný laik. Nikdo nebude platit dobrovolně. Dokonce podle uzavřených smluv se ne vždy platí. Kdybys jenom věděla, jaké množství neplatičů máme. Arbitrážní soudy jsou přeplněné. Víš, co je to arbitrážní soud?“
„Předpokládám. Ale v tomto případě budou platit správně. Ten, kdo odmítne, zkrachuje. Vzkvétat budou jenom poctiví.“
„Proč by měli krachovat? Ty snad budeš dělat vyděračku?“
„Ale no tak, vymýšlíš si … Je to možné?.. Podniky samy, přesněji řečeno okolnosti kolem lhářů, se vyvinou tak, že zkrachují.“
Najednou mě osvítila myšlenka: když uvážíme, že Anastasia nemůže lhát, a jak to sama říkala, přírodní mechanizmy jí nedovolují se mýlit - tedy, ona, předtím, než udělala taková prohlášení, musela zpracovat v mozku neuvěřitelný obsah informací a udělat obrovské aritmetické rozpočty, při-tom zvážit hromadu nějakých psychologických faktorů lidí, kteří se zúčastní tohoto projektu. Lépe řečeno, nejenže vyřešila složitější úkol na očištění vzduchu, ale i sestavila, proanalyzovala byznys-plán a to všechno přibližně za půldruhé hodiny. Rozhodl jsem se zpřesnit některé detaily a zeptal se jí:
„Řekni, Anastasie, dělala jsi v hlavě nějaké rozpočty, když jsi určila procento očištění vzduchu, množství peněz na výrobu krabiček, nainstalovaných do aut, výměnu filtrů a tak dále?“
„Dělaly se i více podrobné rozpočty a nejen s pomocí mozku…“
„Stop! Mlč. Dovol mi vyjádřit mou myšlenku. Řekni mi, mohla bys soutěžit s nějakým nejdokonalejším počítačem, dejme tomu japonským nebo americkým?“
„Ale pro mě to není zajímavé,“ odpověděla a dodala, „vždyť je to primitivní a nějak ponižující. Zápasit s počítačem - to je totéž… no, jak bych ti to vysvětlila na srozumitelném příkladě… Je to totéž, jako soutěžit s protézou ruky nebo nohy, ani ne s celou protézou, ale s její částí. V počítači chybí to nejdůležitější - city.“
Začal jsem dokazovat opačné, sdělil jsem jí, jak u nás lidé, kteří se považují za velmi rozumné, vážené ve společnosti hrají s počítačem šachy. Ale když žádný z důvodů na ni nezapůsobil, začal jsem prosit, aby to udělala pro mě i pro jiné lidi jako důkaz možností mozku člověka. Ona souhlasila a tehdy jsem zpřesnil:
„Takže já mohu oficiálně prohlásit, že jsi připravená zasoutěžit si v řešení úloh s japonským superpočítačem?“
„Proč s japonským?“ zeptala se Anastasia.
„Protože jsou považovány za nejlepší na světě.“
„Takhle je to? Lepší už je se všemi najednou, abys mě pak zase neprosil zabývat se touto nezajímavou věci.“
„Výborně,“ zaradoval jsem se, „se všemi najednou, je třeba jenom zformulovat úlohu.“
„Dobře,“ souhlasila Anastasia, „ale pro začátek, abychom neztráceli čas na formulaci, ať ony řeší ten úkol, který jsi dával mně, ať potvrdí nebo vyvrátí mé řešení. Pokud vyvrátí, ať nabídnou své. Život a lidi nás rozsoudí.“
„Výborně, Anastasie! Šikulka! To je konstruktivní. A kolik, myslíš, je třeba času na řešení této úlohy? Myslím, že půldruhé hodiny, jako tobě, pro ně bude málo. Tak tři měsíce.“
„Budiž tři.“
„Do poroty navrhuji každého, kdo si to bude přát. Když jich bude hodně, tak nikdo nebude mít možnost ovlivnit posudek kvůli svému prospěchu.“
„Ať je tak, jenže mně by se chtělo pohovořit s tebou o výchově dětí…“
Anastasia považovala výchovu dětí za nejdůležitější a mluvila o tom s potěšením. Můj nápad soutěžit s počítači nevyvolal u ní zvláštní zájem. Ale stejně jsem měl radost z jejího souhlasu a teď chci vyzvat firmy, které se zabývají výrobou současných počítačů, aby vstoupily do soutěže na řešení výše zmíněné úlohy.
Rozhodl jsem se upřesnit:
„A jakou cenu přidělíme vítězi?“
„Já nic nepotřebuji!“ odpověděla Anastasia.
„Proč mluvíš o sobě? Jsi absolutně přesvědčená o svém vítězství?“
„Ano, vždyť jsem člověk.“
„No tak dobře. Co ale můžeš nabídnout firmě, která bude mít prví místo hned za tebou?“
„No, napovím jim, jak zdokonalit jejich primitivní počítače.“
„Domluvené!“
SILNÍ LIDÉ
Nejvyšší ohodnocení tvé osobnosti - je
ohodnocení, dané lidmi, obklopujícími tebe.
Ona hodně mluvila o lidech, kterým říkáme podnikatelé, o jejich vlivu na duchovnost společnosti a pak zvedla proutek a nakreslila na zemi kruh. V tom kruhu hodně dalších kroužků, uprostřed kterých postavila tečky. Kolem tohoto kruhu další. Namalovala něco jako mapu planet uvnitř zemského světa a ještě hodně k tomu přidala a řekla:
„Velký kruh - to je Země, planeta, na které žijí lidé. Malé kroužky, to jsou malinké, něčím mezi sebou spojené kolektivy lidí. Tečky, to jsou lidé, kteří jsou v čele těchto kolektivů. Na tom, jak se tito vůdci chovají k lidem, co je nutí dělat, jaké vytvářejí psychologické klima, jak ovlivňují, bude záležet, jestli je lidem okolo nich dobře nebo špatně. Když je většině dobře, z každého vychází světlé záření a celkově je od kolektivu světlo. Když špatně, v tom případě - temné.“
Vyčárkovala část kroužků a udělala je temné.
„Na jejich vnitřní stav má samozřejmě vliv i hodně jiných faktorů, ale v tom úseku času, když jsou v tomto kolektivu, je hlavní vztah s vůdcem. Pro vesmír je velmi důležité, aby ze Země celkově vycházelo světlé záření. Vyzařování lásky, dobra. O tom se i v Bibli říká: „Bůh - to je láska.“ Je mi líto, velmi líto lidí, kterým říkáte podnikatelé, jsou nejvíc nešťastní. Tak moc bych jim chtěla pomoci, ale pro mě samotnou je těžké to udělat.“
„Ty se mýlíš, Anastasie, za nešťastné se u nás považují důchodci, lidé, kteří nemohou najít práci, opatřit si potřebné bydlení, oblečení a jídlo. Podnikatel je člověk, který toto všechno má ve větší míře než jiní. Pro něj jsou dostupná potěšení, o kterých se jiným ani nezdá.“
„Jaká například?“
„No, dokonce když vezmeme středního podnikatele, má moderní auto, byt. S oblečením a stravováním vůbec nemá problémy…“
„A radost? V čem je uspokojení? Dívej se.“
Opět jsme ulehli do trávy, jako když mi ukazovala ženu-chalupářku, a začala mi vyjevovat jiné situace.
„Tak vidíš? Tuhle sedí zrovna v tom autě, kterému říkáš moderní. Vidíš: je sám na zadním sedadle, v autě je klimatizace. Řidič ho řídí velmi plynule. Ale podívej se, jak je napnutý a zamyšlený jeho obličej, přemýšlí, dělá si nějaké plány, něčeho se bojí, podívej: tu chytil to, čemu říkáte telefon. Znepokojuje se… Tak, dostal informaci… Nyní ji musí honem ohodnotit a učinit rozhodnutí. Je celý napnutý… Přemýšlí. Hotovo, rozhodnutí je uděláno. Nyní se dívej, dívej: sedí jakoby klidně a na tváři pochybnosti a neklid. Žádná radost.“
„Tohle je práce, Anastasie.“
„Tohle je způsob života a není v něm záblesk světla od momentu probouzení do momentu usínání, a dokonce i ve spánku. A ten podnikatel nevidí ani rozpukávání lístečků, ani jarní potůčky. Kolem jsou jenom věční závistivci, přející si vlastnit to, co má on. Pokus ohradit se od nich tím, čemu říkáte ochranka, domem jako pevností, nepřináší plné uspokojení, protože strach a starosti jsou v něm samém a vždy zůstávají s ním. Tak je tomu až do smrti a před samým koncem jeho života pak lítost z toho, že všechno musí nechat…“
„Podnikatel má radosti. Přicházejí při dosažení chtěného výsledku, uskutečnění vymyšleného plánu.“
„Není to pravda, on se nestíhá radovat z dosaženého, vzápětí přichází jiný plán, složitější. A začíná se všechno od začátku, jenom s většími komplikacemi.“
Lesní kráska malovala přede mnou velmi zamračený a smutný obraz navenek úspěšné vrstvy naší společnosti a tomuto obrazu se mi nechtělo věřit. Snažil jsem se jí to vyvrátit. Argumentoval jsem:
„Ty zapomínáš, Anastasie, na jejich umění dosahovat stanovených cílů a získávat životní blahobyt, nadšené pohledy žen, dívajících se na tyto muže, úcta okolí.“
Na což odpověděla:
„Iluze. Tohle všechno ve skutečnosti není. Kde jsi viděl úctyhodný nebo nadšený pohled člověka, dívajícího se na pasažéra moderního auta nebo vlastníka přepychového bytu? Žádný člověk ti to nepotvrdí. Tohle jsou pohledy závisti, lhostejnosti, podráždění. A dokonce ani ženy nemohou milovat tyto lidi, protože jejich pocity se smíchávají s přáním ovládnout nejen tohoto člověka, ale i to, co má. Podnikatelé zase také nemohou skutečně milovat ženu, neboť není možnost udělat dost místa pro tento velký cit.“
Hledání dalších argumentů nemělo smysl, protože to, co sdělila, mohli potvrdit, nebo vyvrátit jenom ti, o kom mluvila. I já jako podnikatel jsem nikdy nepřemýšlel o tom, co vyprávěla Anastasia, neanalyzoval množství svých minut radosti a už vůbec jsem nemohl toto udělat u jiných. V prostředí podnikatelů se nějak nehodí naříkat nebo si stěžovat, každý se snaží působit jako prosperující, spokojený se životem. Proto si zřejmě většina lidí vytvořila obraz podnikatele jako člověka, který dostává od života samá blaha. Anastasia zachycovala ne vnější projevy citů, ale ty jemnější, skryté uvnitř. Hodnotila stav člověka podle množství jí viditelného světla. Zdá se mi, že obrázky a situace, které viděla, jsem vnímal spíš z jejího hlasu. Řekl jsem o tom Anastasii. Na což odpověděla:
„Hned ti pomohu. Je to jednoduché. Zavíráš oči, ležíš na trávě, rozpřáhneš ruce a máš se uvolnit. V myšlenkách si představ celou Zem, zkus uvidět její barvu a modré záření, vycházející z ní. Pak zužuj paprsek své představivosti, neobjímej jím celou Zem a dělej jej stále užší a užší, dokud ne-uvidíš konkrétní detaily. Lidi hledej tam, kde modré světlo bude větší, tam jsou lidé. Ještě více zužuj svůj paprsek a uvidíš jednoho člověka nebo několik. Pojď, ještě jednou to zkusíme s mou pomocí.“
Vzala mě za ruku, nasměrovala své prsty podél mých a opřela jejich konce o mou dlaň. Prsty její druhé ruky, ležící na trávě, byly nasměrované nahoru. V myšlenkách jsem udělal všechno, co mi řekla a objevil se přede mnou ne zcela výrazný obraz tří mužů sedících u stolu a vzrušeně mluvících. Jejich slova pro mě byla nesrozumitelná. Vůbec žádnou řeč jsem neslyšel.
„Ne,“ řekla Anastasia, „to nejsou podnikatelé. Hned je najdeme.“
Stále hýbala svým paprskem, troufala si do velkých a malých kanceláří, zavřených klubů, přátelských hostinců, bordelů… Modré záření bylo buď velmi slabé nebo nebylo vůbec.
„Podívej: tam už je noc a on stále sedí v zakouřené kanceláři sám. A tenhle, podívej: jak je spokojený, v bazénu a děvčátka vedle. Je podnapilý, ale záření není. Prostě se snaží zapomenout na něco, jeho samolibost je umělá…
Tenhle je doma. Tu jeho žena, dítě se na něco ptá… Telefon… No, prosím, opět zvážněl, dokonce blízcí se posunuli do pozadí…“
A opět jedna za druhou se vynořovaly nejrůznější situace zvenku dobré a ne úplně dobré, dokud jsme nenarazili na tuto děsnou scénu. Najednou se objevil pokoj, zřejmě v nějakém bytě, dost reprezentativním, ale…
Na kulatém stole ležel obnažený člověk, jeho nohy a ruce byly přivázané k nohám stolu, hlava visela dolů, rty byly zalepené hnědou lepenkou. U stolu seděli dva mladí muži silné postavy, jeden nakrátko ostříhaný, druhý méně silný s hladce ulízanými vlasy. Na židli o kousek dál, pod lampou seděla mladá žena. Její rty byly také zalepené, pod prsy jí obtahovala šňůra a přitlačovala k židli. Obě její nohy byly přivázány k nohám židle. Měla na sobě pouze spodní roztrhanou košili. Vedle ní seděl starší hubený muž a něco pil, zřejmě koňak. Na malém stolku před ním ležela čokoláda. Ti, co seděli za kulatým stolem, nepili. Nalévali na hruď ležícího muže tekutinu - vodku nebo líh a podpalovali. „Vyřizování účtů“, pochopil jsem.
Anastasia odvedla paprsek od této scény. Ale já jsem vykřikl:
„Vrať se. Udělej něco!“
Vrátila tuto scénu a odpověděla:
„Nejde to. Všechno už se stalo. Tohle nelze zastavit, chtělo to dříve, nyní už je pozdě.“
Díval jsem se jako začarovaný a najednou jsem zřetelně uviděl oči ženy, oči naplněné hrůzou a neprosící o slitování.
„Tak udělej alespoň něco, jestli nejsi krutá!“ křikl jsem na Anastasii.
„Ale to není v mé moci, tohle už je jakoby naprogramované dříve, ne mnou, já se do toho nemohu míchat. Oni nyní mají větší sílu.“
„Ale kdepak je tvá dobrota, schopnosti?“
Anastasia mlčela. Děsná scéna se lehce zakalila. Pak zmizel starší muž, pijící koňak. Najednou jsem pocítil slabost po celém těle a jak mi tuhne ruka, které se dotýkala Anastasia. Uslyšel jsem její nějak slábnoucí hlas. Těžce vyslovujíc slova řekla:
„Dej pryč ruku, Vladimí…“ Ani nemohla domluvit mé jméno.
Odtáhl jsem ruku a vstal. Ruka visela jako ztuhlá, jako se stává, když si „přesedíš“ ruku nebo nohu, a byla celá bílá. Pohnul jsem prsty. Ztuhnutí začalo mizet.
Podíval jsem se na Anastasii a zděsil se. Její oči byly zavřené. Zmizel ruměnec z tváře. Pod její kůži na rukou a obličeji jako by nebyla vůbec žádná krev. Ležela jako bezduchá. Tráva kolem ní, přibližně v poloměru tři metry, byla také bílá a zvadlá. Pochopil jsem, že se stalo něco hrozného a křikl:
„Anastasie!“ Uchopil jsem ji za ramena a zatřásl už nepružným a nějak změklým tělem. Její absolutně bílé bezkrevné rty byly nehybné.
„Slyšíš mě, Anastasie?“
Trochu přizvedla řasy, na mě se dívaly vyhaslé oči, které už nic nevyjadřovaly. Uchopil jsem láhev s vodou, zvedl ji hlavu a zkusil dát napít, ale ona si nemohla ani loknout. Díval jsem se na ni a horečnatě přemýšlel, co mám dělat.
Konečně se její rty sotva zahýbaly a zašeptaly:
„Přenes mě do jiného místa… ke stromu…“
Zvedl jsem její změklé tělo a odnesl dál od kruhu s bílou trávou, položil vedle nejbližšího cedru. Za nějakou dobu se začala po troškách dostávat do vědomí a já jsem se zeptal:
„Co se to s tebou stalo, Anastasie?“
„Pokusila jsem se vyplnit tvou prosbu,“ odpověděla tiše a dodala za chvíli: „Myslím, že se mi to povedlo.“
„Ale vypadáš tak špatně, vždyť jsi málem zahynula.“
„Porušila jsem přírodní zákony. Vmísila jsem se do toho, do čeho jsem se míchat neměla. Tohle ze mě vytáhlo všechnu mou sílu, energii. Divím se, že stačila.“
„Proč jsi riskovala, když je to tak nebezpečné?“
„Nic jiného mi nezbývalo. Vždyť jsi to chtěl. Bála jsem se nevyplnit tvou prosbu, bála se, že mě vůbec přestaneš brát vážně. Budeš myslet, že já jenom mluvím, stále mluvím… A nic nemohu v reálném životě.“ Její oči se na mě dívaly prosebně, úpěnlivě, tichý hlas se trochu třásl: „Ale já ti nemohu vysvětlit, jak se toto dělá, jak funguje tento přírodní mechanizmus, já jej cítím, ale vysvětlit, aby to pro tebe bylo srozumitelné, nemohu a vaši vědci zřejmě také nebudou moci.“
Sklonila hlavu a chvíli mlčela, jako by shromažďovala síly. Opět se na mě prosebně podívala a řekla: „Nyní mě ještě více budeš považovat za nenormální nebo vědmu.“
Najednou jsem hrozně chtěl udělat pro ni něco hezkého, ale co? Chtěl jsem říci, že ji považuji za normální, za obyčejného člověka, za hezkou a rozumnou ženu, ale neměl jsem pocit obyčejného vztahu k ní a ona se svou intuicí by mi ne-uvěřila.
Najednou jsem vzpomněl na její vyprávění o tom, jak ji obvykle v dětství zdravil praděd, který klekal na jedno koleno a líbal jí ruku. Klekl jsem před Anastasií na jedno koleno, vzal její ještě bledou a studenou ruku, políbil a řekl:
„I když nejsi normální, tak jsi nejlepší, nejchytřejší a nejkrásnější ze všech nenormálních.“
Její rty se konečně opět usmály, oči se na mě vděčně podívaly. Na tváři se začal objevovat ruměnec.
„Anastasie, obraz je dost chmurný. Vybírala jsi to schválně?“
„Hledala jsem alespoň pro příklad něco hezkého, ale nenašla. Všichni jsou v kleštích svých starosti. Jsou sami se svými problémy, skoro nemají duchovní komunikaci.“
„Ale co tedy dělat, co můžeš nabídnout, kromě lítosti k nim? A musím ti říci: jsou to silní lidé - podnikatelé.“
„Velmi silní,“ souhlasila, „a zajímaví. Za jeden život prožívají jakoby dva. Jeden - známý jenom pro ně a pro nikoho z blízkých, druhý - vnější, pro okolí. A pomůže jim, myslím, zesílení jejich duchovní a upřímné komunikace mezi sebou. Je třeba se otevřeně snažit mít čisté úmysly.“
„Anastasie, já asi zkusím udělat to, o co jsi prosila. Zkusím napsat knihu i vytvořit společenství podnikatelů s čistými úmysly, ale jenom tak, jak jsem to pochopil já sám.“
„Bude to pro tebe těžké. Nebudu ti moci dostatečně pomáhat, zůstalo ve mně málo síly. Bude se dlouho obnovovat. Nyní nějakou dobu nebudu moci vidět svým paprskem na dálku. Dokonce i tebe nyní obyčejným zrakem dobře ne-vidím.“
„Cožpak slepneš, Anastasie?“
„Myslím, že se všechno obnoví. Lituji jenom, že ti ne-budu moci nějakou dobu pomáhat.“
„Není třeba mi pomáhat. Pokus se zachránit pro syna a pomoz jiným.“
* * *
Musel jsem odejet, dohonit loď. Když jsem se dočkal, že alespoň navenek začala vypadat skoro jako před tím, vlezl jsem do motorového člunu. Anastasia uchopila kliku u přídě a odsunula jej na vodu. Člun byl stržen a unesen proudem vody. Anastasia stála skoro po kolena ve vodě, okraj její dlouhé sukně se namočil a houpal se na vlnách. Trhl jsem zavádějící šňůrou. Motor zařval, roztrhl ticho, na které jsem si zvykl za tři dny a člun prudce vyrazil kupředu, stále rychleji a rychleji.
Najednou Anastasia vyběhla z vody a běžela po břehu ve snaze dohnat člun. Její větrem rozevláté vlasy byly podobné ocasu komety. Snažila se běžet velmi rychle, zřejmě používala přitom všechny své síly, ve snaze udělat nemožné - dohnat rychlý člun. A přesto se vzdálenost mezi námi velmi pomalu zvětšovala. Bylo mi líto jejího zbytečného úsilí, a ve snaze co nejrychleji ukončit tíživý moment loučení jsem vší silou šlápl na plyn. Hlavou mi probleskla myšlenka, že si Anastasia může myslet, že jsem se jí opět lekl a utíkám.
Motor křečovitě zařval a donutil zvednout příď člunu nad vodou, poháněl jej kupředu a ještě více zvětšoval vzdálenost mezi námi… A ona… Bože! Co to dělá… Běžící Anastasia strhla překážející jí mokrou sukni, odhodila roztrhané oblečení na stranu, prudkost jejího běhu vzrostla a stalo se neuvěřitelné, vzdálenost mezi ní a člunem se pomalu začala zkracovat. Vpředu na její cestě se ukázal skoro strmý svah. Šlápl jsem více na plyn a pomyslel si, že ji zastavím a ukončím pro mě mučivou scénu. Je možné, že se jí natolik zhoršil zrak, aby neviděla svah? Anastasia ani trochu nezpomalila svou rychlost, vyběhla na svah, spadla na kolena, zvedla ruce k nebi, a trochu směrem ke mně, a zakřičela. Přes divoký řev motoru a hluk vody jsem uslyšel její hlas jak