Sebevražedné čluny

V letech první světové války se objevila myšlenka, která oprášila
starou technologii zápalných či výbušných lodí a člunů, jež byly
v minulých století vypouštěny proti kotvištím nepřítele, přehradám
blokujícím přístup k přístavům nebo říčním cestám. Konstruktéři
v několika zemích si uvědomili, že spalovací motor jim dává možnosti,
o jakých si mohli nechat jejich předci jenom zdát. Malý rychlý
člun vybavený silnou výbušnou hlavicí dokázal poškodit či dokonce
potopit i velkou válečnou loď. Jeho výroba přitom nepotřebovala
větší množství stavebních normohodin a nespolykala nijak značné finanční prostředky. Relativně levná
a snadno vyrobitelná zbraň však měla jiná úskalí. Vzhledem k nevelkým rozměrům ji bylo nutné skrytě
dopravit co nejblíže místa útoku, protože na dlouhé plavby po rozbouřeném moři nebyla konstruována.
Zvláště riskantní byla sama akce, k navedení na cíl se používalo několik systémů, většinou však alespoň
v první fázi bylo třeba manuální navedení. Pilot musel ve vysoké rychlosti zaměřit cíl a potom své plavidlo
opustit, což bylo samo o sobě velice nebezpečné. K tomu se přičítala hrozba střelby z napadené lodi
nebo obrany přístavu, rovněž silná exploze mohla pilota ve vodě smrtelně zranit.
Přesto se explozivní čluny začaly vyrábět a především v letech druhé světové války získaly proslulost
a vzbuzovaly obavy mezi námořníky bránícími válečné základny. To byl ostatně významný sekundární
efekt nasazení jak výbušných člunů, tak miniponorek. Protivník totiž musel k obraně před těmito levnými
prostředky nasadit zpravidla mnohem větší a nesrovnatelně nákladnější síly. Jen sama existence
miniaturních námořních zbraní a možnost jejich náhlého úderu tedy pomáhala odčerpávat lidské i ekonomické
zdroje nepřítele, který by jinak mohl strážní lodě, mužstvo i patrolující letouny nasadit jinde.
Často lze narazit na názor,
že například nasazení německých
„jednomužových“
pilotovaných torpéd Neger
a Marder skončilo fiaskem,
neboť dosáhly jen málo
úspěchů a ztráty měly přitom
vysoké. To samé se tvrdívá i
o výbušných člunech. Pokud
ovšem poměříme náklady na
jejich výrobu a provoz i počet
padlých mužů, s tím, co proti nim museli Spojenci nasadit, vidíme, že se jedná o nesrovnatelná čísla. Lapidárně lze konstatovat, že velké množství vojáků, jež bylo nutné nasadit na obranu před miniaturními námořními zbraněmi, by jinde na frontě dokázalo pobít mnohem větší počet příslušníků německých ozbrojených sil. Právě v tomto taktickém i ekonomickém nepoměru musíme spatřovat největší přínos miniponorek a výbušných člunů, ať je nasadila jakákoliv strana.
Pokud odmyslíme různé použité technologie nebo pohonné systémy a způsoby nasazení, lze explozivní čluny v zásadě rozdělit do dvou kategorií. U většiny z nich se předpokládalo, i když někdy spíše v teoretické rovině, že pilot dokáže opustit plavidlo před zasažením cíle a zachrání si život. Japonsko v letech druhé světové války ale vytvořilo námořní obdobu Kamikadze, muže, kteří zahynuli spolu se svým člunem, když jej vedli na cíl až do okamžiku výbuchu. Tak jako vznikla sebevražedná pilotovaná torpéda Kaiten, byly stavěny i hladinové sebedestrukční čluny, u nichž se rovněž s přežitím pilota nepočítalo. Téma zahrnuje i německý typ z první světové války, jako jediný dálkově ovládaný po celou dobu plavby. Vzhledem ke způsobu nasazení však i on do zvoleného tématu patří.
Publikace svým názvem Sebevražedné čluny evokuje skutečnost, že v každém případě představovalo nasazení explozivních plavidel vysoké riziko smrti; ztráty mezi jejich piloty byly opravdu enormní. Z tohoto pohledu lze eufemisticky označit každý z nich za sebevražedný. Ať bojovali na jakékoliv straně, byli jejich piloti vybíráni z fyzicky i psychicky nejzdatnějších adeptů a účast na akci vyžadovala ohromné odhodlání.
Text je řazen do kapitol o konkrétních státech, v nichž jsou chronologicky popisovány jednotlivé konstrukce i historie jejich bojového nasazení. Pro přehlednost jsou v kapitole o dané zemi zmíněny čluny z první i druhé světové války pohromadě.
V publikaci používám výhradně fyzikálních jednotek, které jsou pro práce tohoto druhu obvyklé v evropském prostředí, i když zcela neodpovídají mezinárodní soustavě SI. Místo kilowattů jsou tedy používány tradiční koňské síly (někteří autoři užívají zkrácený termín koně), rychlost se udává v uzlech (jedna námořní míle za hodinu), vzdálenosti v námořních mílích (1852 metrů). Ráži lehčích zbraní ale píši zásadně v milimetrech, i když se v současné době začíná prosazovat i v českém prostředí palcová terminologie. Domnívám se však, že běžnému čtenáři je bližší údaj 11,43 milimetru než 0,45 palce, a to se jedná o vůbec nejznámější americký kalibr, u dalších je orientace ještě horší.
Explozivní hladinové prostředky vyvinuté po druhé světové válce již neuvádím, vzhledem k tomu, že zpravidla měly jiný charakter než téma této publikace.
O autorovi: